Death road v Bolívii na kolech s Barakuda biking

Nejnebezpečnější silnice na světě, které se právem přezdívá Death road se nachází kousek od města La Paz v Bolívii. Silnici má něco přes 60 km a v dnešní době je oblíbenou stezkou pro cyklisty. Ani my jsme neodolali a tuto cestu si na kole sjeli. A přežili jsme!

Slavná Death road byla postavena na okolo roku 1935 během války s Paraguayí. Vězni z Paraguaye vystavěli silnici ve výšce začínající ve 4 650 m.n.m. s délkou necelých 60 km. Na svém konci se nezpevněná cesta nachází ve výšce pouhých 1 200 m.n.m. a celou dobu vede na okraji prudkého a nebezpečného srázu. Průměrný počet zemřelých, zhruba 300 lidí ročně, z ní dělá nejnebezpečnější silnici na světě.

Rozhled ze „startovní čáry“ na první serpentiny

V současné době vláda nechala vystavět novou a moderní asfaltovou silnici, spojující stejný úsek, která měla nahradit Death road. Avšak i přesto je silnice stále využívána, i když ne v takovém množství. Pro své jméno se stala populární pro milovníky horské cyklistiky a toho si všimlo několik společností. Až 42 firem nabízí půjčení kol za účelem sjet slavnou silnici smrti. I to není úplně bez rizika, protože počet mrtvých cyklistů se odhaduje na desítky. Proto je dobré si pečlivě vybrat společnost, se kterou se rozhodnete toto dobrodružství prožít.

Naše kola, na kterých jsme bezpečně vše projeli

Nepodcenit výběr společnosti

My jsme si vybrali jednu u nejlepších společností Barracuda Biking. Nabízí naprosto profesionální servis, ochotné a zkušené průvodce a naprosto prvotřídní horská kola a další vybavení. Mají velmi dobré hodnocení na Tripadvisoru a velmi dobrou pověst. Rozhodli jsme se svěřit do jejich rukou a vůbec jsme nelitovali. Den, který jsme mohli strávit na slavné Death road se dá počítat jako jeden z nejvíce dobrodružných, co jsme na svých cestách zažili.

Tom si užívá výhledy ze srázů okolo silnice

Jak jsme k Death Road málem nedojeli

Naše cesta směrem k Death road začala vskutku dobrodružně. Sraz měl být ráno klasicky v 7:30, ale protože se ten den konala na ulicích celkem velká stávka, společnost nám poslala e-mail, že se máme dostavit raději o hodinu dřív. Samozřejmě jsme si zprávu přečetli až ráno, takže jsme rychle spěchali na místo. Mikrobus tam naštěstí stál a čekal na ostatní, jelikož jsme nebyli jediní, kdo měl zpoždění.

Eva na střeše našeho minibusu

Náš průvodce byl velký sympaťák a jmenoval se Gustavo. Spolu s ním byla v autě další průvodkyně, která měla zároveň s ním zajistit bezpečnost a hladký průběh našeho cyklistického zážitku. A samozřejmě nechyběl náš pan řidič. Průvodce Gus nám vysvětlil, že místní obyvatelé zablokovali veškeré cesty a silnice, takže se nikdo nedostane ven z města, ani dovnitř. Moc jsme nechápali, jak je něco takového možné, ale doufali jsme, že se nám přeci jenom podaří ven z města dostat. Na druhý den jsme totiž měli zaplacený autobus do Cochabamby. Když to slyšel Gus, tak nás upozornil na to, že pravděpodobně bude stávka trvat až do dalšího dne, takže se může stát, že odtud zítra vůbec neodjedeme.

Blokádu se snažili projet všichni kde se jen dalo

To nám to krásně začalo. Samozřejmě na silnicích byla barikáda, takže jsme nemohli projet. Ale náš řidič byl kreativní a rozhodl se zkusit vedlejší cestu, která by nemusela být zatarasená. Byl to trošku offroad, protože cesta byla plná výmolů a občas jsme museli přejíždět řeku nebo potok. Za námi se již potkalo pár dalších mikrobusů s koly na střeše. Bylo nám jasné, že konkurenční cyklistické společnosti se také nechtěly vzdát, a tak se všechna auta sešla na této cestě. Jelikož se kvalita cesty výrazně zhoršovala, bylo jasné, že takhle dál nemůžeme pokračovat. Nastala dlouhá porada, kdy se řidiči a průvodci z ostatních aut navzájem dohadovali, že stávkující podplatí, aby nás nechali projet. My jsme napjatě seděli v autě, a čekali co bude dál. Gus nám potom řekl, že je naprosto mizerná šance, že se nám tohle vůbec podaří. Ubezpečil nás, že když se dneska nedostaneme ven z La Pazu, společnost nám samozřejmě vrátí peníze.

Všichni objížděli blokády

Nečekaně adrenalínová objížďka

Když už jsme se téměř smířili s tím, že se dneska vracíme domů, svitla nám nová naděje. Jeden řidič znal ještě jinou cestu, která se obvykle vyhýbá policejní kontrole. To jsme ještě nečekali, jaká cesta to bude. Bylo zapotřebí objet celou horu, takže cesta klikatě stoupala až na vrchol po hraně vysoké hory. Po straně silnice byl prudký sráz dolů, takže půlka naší posádky byla trochu vystrašená.

Úzká cesta na vrchol hory

Když jsme zdolali nejhorší část a ocitli se na ploché planině, spatřili jsme před námi zapadlý mikrobus. Auto se snažilo objet bahnitou a rozbředlou část silnice, takže koly uvízlo v bahně kousek opodál. Náš řidič ihned vyskočil z auta a jal se pomoci s vyprošťováním. Později nám bylo vysvětleno, že řidič byl majitel obou vozidel, která společnostem pronajímal. Proto bylo pochopitelné, že měl velký zájem na tom, aby se vozidlo dostalo bezpečně zpátky na cestu.

Na vrcholu byly nekonečné pláně a rozhledy

Zapadlé auto

Spojili obě auta pevným lanem, ale náš mikrobus nezvládl to druhé auto vytáhnout. A začala velmi dlouhá debata a velmi mnoho pokusů, jak auto vyprostit. Jelikož vozidlo před námi bylo plné Izraelců, kteří mají ve své zemi povinnou vojenskou službu, okamžitě se ujali velení nad situací. Samozřejmě to tak snadné nebylo, protože Bolivijským řidičům se některé jejich návrhy nezamlouvaly, a tak nastala dlouhá, divoká diskuze. My jsme jen poctivě čekali a říkali si, jestli se vůbec někdy podaří to zatracené auto vytáhnout. Už se pomalu blížilo poledne a my ještě nebyli na místě. Gus nám řekl, že pořád máme čas si celou Death road projet, jen že nebudeme mít tolik času na slibovaný bazén. Na tom jsme se všichni shodli, že kvůli bazénu tu nejsme, takže nám to vůbec vadit nebude.

Všichni přiložili ruku k vyproštění auta

Po zhruba hodině a půl se konečně podařilo mikrobus vytáhnout. Všichni jsme jásali nadšením. Konečně jsme mohli vyrazit a nechat za sebou ty uhádané Izraelce, kteří se momentálně přeli o to, jestli má ještě vůbec smysl pokračovat v cestě anebo se vrátit zpátky. My měli všichni jasno. Po tolika zdolaných překážkách jsme to nikdo nechtěl vzdát. Po necelých dvaceti minutách jsme ovšem narazili na zapadlý kamion. Měl celé pravé kolo uvíznuté v říčce. No to snad ne! Naštěstí byl řidič velmi šikovný a tak vymanévroval vozidlo poměrně rychle zpátky na cestu. Ale to už jsme konečně dorazili na hlavní asfaltovou cestu, která nás měla dovést k Death road. Protože jsme měli už velký hlad, dostali jsme slíbenou svačinu a Gus nám rozdal helmy, rukavice a bundy.

Zapadlý náklaďák – poslední překážka

Konečně na kolech

Samotná Death road je dlouhá přesně 56 km a předchází ji krásná nová asfaltová silnice s nádhernými výhledy do okolí. Přestože jsme měli výrazné zpoždění, rozhodli jsme se ji kousek sjet. Gus nám předvedl naše horská kola, vysvětlil nám, jak používat brzy a veškeré bezpečnostní prvky. Dostali jsme do bundy lahev s vodou a mohli jsme frčet až dolů.

Gus nám říká bezpščnostní pokyny

Vzduch byl velmi studený, ale výhledy nádherné. Řidič mikrobusu nás pomalu následoval, takže jme si v autě mohli nechat všechny věci. Gus a naše druhá průvodkyně se celu dobu starali o naši bezpečnost. Jeden z nich vždy byl vepředu spolu s nejrychlejšími, a druhý uzavíral skupinu jako poslední. Během výletu oba pořizovali celkem hodně fotek, takže druhý de jsme dostali nášup fotografií přímo do e-mailu.

Kola zvládli perfektně asfalt i šotolinu

Když skončila asfaltová silnice, ještě kousek jsme popojeli autem, než jsme se ocitli ve výšce 4 650 m.n.m. před cedulí Death road. Bohužel byla silná mlha, a tak nám Gus ještě zapůjčil veliké kalhoty, které jsme si oblékly přes naše vlastní. Gus nám vysvětlil, že se po cestě jezdí na levé straně. Přesně na té, na které je útes. Je to z toho důvodu, že pokud se řidiči míjejí, tak ten vlevo může lépe sledovat vlastní kola nad srázem. Řekl nám, že se může stát, že potkáme nějaké vozidlo, v tom případě na nás bude pískat silnou píšťalou. Řekl nám snad všechny možné alternativy toho, co se může stát, na co si máme dát pozor a jak se v určitých situacích zachovat, až to půlku naší posádky naprosto vyděsilo. Také nám řekl, že nebezpečné úseky budeme projíždět po pravé straně, aby nám nehrozilo nebezpečí zřícení z útesu.

Fasování posledních kusů oblečení před samotnou Death Road

Cesta plná křížků

Když jsme nasedli na kola, zezačátku jel každý velmi pomalu a opatrně. Byla velmi silná mlha, takže veliký sráz nebyl vůbec vidět. Jeli jsme za sebou jako had a v zajímavých úsecích jsme zastavovali. Cestou jsme míjeli křížky a vlastně po chvíli, když se člověk oklepal, to byla veliká zábava. Studený vzduch nám svištěl kolem uší a člověk musel neustále myslet na to, kolik životů již měla tahle cesta na svědomí.

Eva projíždí kolem křížku

Na zajímavých úsecích nám Gus vyprávěl, kdo a jak umřel, kdo se kam a jak zřítil a také kde natáčel Top Gear svoji slavnou scénu. Pokaždé nám řekl, jaký úsek nás čeká a jak ho projet, abychom neohrozili sebe ani ostatní. Jak jsme klesali níž a níž, vzduch se oteploval, a my se pomalu vysvlékali z několika vrstev teplého oblečení. Párkrát jsme projeli řekou, a několikrát i vodopádem. Fotili jsme se nad útesem a mlha pomalu zůstávala za námi. Cestou jsme dvakrát platili mýtné, které stálo dohromady 50 Bolivianů. Na konci cesty jsme míjeli toulavé psy, malé děti a domečky.

Když jsme dorazili až na konec, čekalo nás mírné stoupání. Cílová zastávka se nacházela v pralese, kde byl bazén a krásná restaurace. Protože už se stmívalo, Neměli jsme na bazén čas, ale to nám moc nevadilo. Všichni jsme se hladoví vrhli ke stolu. Večeře se podávala bufetovou formou a byla opravdu vynikající. Doporučujeme si připlatit za výborný domácí cheesecake. Během jídla nám Gus vyprávěl o cyklistických nehodách, které na Death road již zažil. Byli jsme velmi vděční, že nás nic takového nepotkalo. Zvlášť když říkal, že se minimálně za měsíc stane alespoň jedna nehoda. Po večeři jsme nasedli do auta a čekala nás 3 hodinová cesta zpátky do La Pazu. Během první minuty všichni usnuli a na místo jsme dorazili až za tmy.

Výhled z výšky 1 400 směrem na dno údolí

Barracuda Biking bychom doporučili zejména z důvodu vysoké profesionality. Přestože jsme se na začátku potýkali s nečekanými lapáliemi, nakonec jsme si poradili. Řidič ani průvodce to nevzdali a udělali vše proto, abychom si slavnou Death road mohli projet. Gus byl velmi sympatický a naprosto přirozený. Ten den s navíc sešla velmi pohodová skupinka lidí, takže jsme si to velmi užili.

Ani mlha nezakryla hluboké srázy

Kontakt

Tel: +591 2 2310176
Web: www.barracudabiking.com
Email: info@barracudabiking.com
Addresa: #971 Linares St., Office 5, Between Sagarnaga & Tarija
Tripadvisor