Cestopis Alžírsko – Opomíjená perla Severní Afriky

Možná se budete ptát, proč jsem si vybral zrovna Alžírsko? Vzhledem k tomu, že jsem velký fanoušek vyhledávání levných letenek přes internet, myslím že odpověď je jasná. Jednoho krásného dne se objevily na internetu akční letenky do Alžírska. Zrovna jsem se zatoulal na jedno cestovatelské fórum, kde jsem narazil na partu kluků, kteří hledali čtvrtého do týmu. Moc dlouho jsem neváhal a přidal se k nim. Ještě ten den jsme si všichni koupili letenky. Byl březen 2015 a v novinách zrovna rezonoval únos Čecha v Libyi a popravy unesených lidí v Sýrii. Všichni kolem mi říkali, že jsem se zbláznil a že mě uvidí v televizi v té oranžové kombinéze. Dokonce i ministerstvo zahraničí nedoporučovalo podnikat žádné výjezdy do této země. My jsme však nato příliš nedbali a hned začali zjišťovat potřebné informace. Dále v cestopise z Alžírska se dozvíte jak naplánovat cestu a jaká místa v Alžírsku nevynechat. 

Alžírsko je druhá největší země v celé Africe. Leží přímo na Severu kontinentu a čtyři pětiny jí pokrývá poušť Sahara. Tato země se pyšní krásnými plážemi, ale také mešitami a římskými památkami.  Alžírsko je zatím masovým turismem nepolíbené, což byl také hlavní důvod, proč jsem se rozhodl tuto destinaci navštívit.

Když jsem se začal připravovat na cestu, narazil jsem na první problém. A tím byla nečekaně – jazyková bariéra. Většina informací se dala sehnat pouze ve francouzštině nebo arabštině. Takže jsem musel absolvovat rychlokurz francouzštiny s Google překladačem, abych byl schopen zarezervovat půjčení auta.

Rozhodli jsme se proto dodat co nejvíce informací. Tady jsem narazil na další problém – skoro žádné hotely nejdou rezervovat online. To mi dalo hodně zabrat, protože jsem musel upravit náš itinerář tak, aby byl vhodný k prezentaci na ambasádě. Takže jsem prostě objednal pár hotelů, co jsem našel s tím, že bohužel některé rezervace asi propadnou. Chtěli jsme ubytování hledat až na místě dle momentální situace. Když jsem to všechno měl konečně pohromadě včetně poplatku 1 800 Kč, tak jsem se s tím vydal na ambasádu. Paní na přepážce byla trochu překvapená, že chci turistická víza skoro dva měsíce před odletem, protože je prý dost času na vyřízení. To sice měla pravdu, ovšem na víza jsem si musel opravdu počkat. Během těch dvou měsíců jsem je musel několikrát urgovat telefonem a pas s vízem jsem dostal až odpoledne před samotným odletem!

Autem do Mnichova, letadlem do Madridu a pak už jen kousek druhým letadlem do Alžíru. A byli jsme na místě. V neuvěřitelně nebezpečné zemi, kde chtějí unést každého Evropana… Na letišti na nás čekal už domluvený člověk z autopůjčovny. Zaplatili jsme mu zálohu a poplatek za půjčení auta, všechno samozřejmě v  hotovosti.  Dotyčný neuměl vůbec anglicky, z čehož jsme usoudili, že tady na tom budou všichni dost podobně. Co nás opravdu překvapilo při předání auta byla skutečnost, že mu bylo úplně jedno kolik necháme benzínu v autě při jeho vrácení. Důvod jsme pochopili hned na první benzínce.

Z letiště jsme vyrazili směrem na Setif. Je to menší město, které není moc zajímavé, ale byl tam jeden hotel, který jsme byli schopni objednat online. Zvolili jsme cestu po hlavní dálnici spojující Alžír (hlavní město) s východem země. Celou dobu byla dálnice v perfektním stavu a tak se jelo krásně. Pouze dvakrát nás zdržely policejní nebo vojenské checkpointy. Celé Alžírsko je jich plné. Většinou na nás jen mávli, občas chtěli vidět i pasy.

Do Setifu jsme dorazili v podvečer, město bylo plné pouličního ruchu a trochu bláznivé dopravy. Prostě taková klasika rozvojových zemí. V centru jsme celkem rychle našli naše ubytování na první noc – Hotel Frantz Fanon. Čistý, prostorný, dvoulůžkový pokoj se snídaní stál 1500 Kč. Hotel stál bohužel hned vedle mešity, takže budíček byl zajištěn. Na večeři jsme vyrazili do města, zapadli jsme do zajímavě vypadající restaurace a ouha – jídelní lístek byl pouze arabsky nebo francouzsky. A tak přišla na řadu stará dobrá klasika – ruce a nohy. Jídlo bylo dobré a levné.

Ráno se podávala snídaně na střešní terase, odkud byl krásný výhled do okolí a tak jsme fotili co se dalo. Až po chvíli jsme zjistili, že se vedle našeho hotelu nachází malá vojenská stanice. Asi po půl hodině na nás zaťukala tajná policie a chtěla vysvětlení. Naštěstí nám uvěřili, že jsme o té základně neměli ani ponětí. Přesto jsme před nimi museli smazat všechny fotky. Hned poté jsme nasedli do auta a vyrazili směrem k našemu hlavnímu cíli. Tím bylo městečko Djemila, kde se nachází pravděpodobně ty nejlepší ruiny římských staveb v severní Africe.

Svého rozkvětu dosáhlo v 4.- 5. století, kdy zde byla vybudována i křesťanská bazilika. Pár hodin jsme nevěřícně procházeli ulicemi a představovali si, jaká to musela být tenkrát nádhera. Nejlepší na tom všem byla ta absolutní volnost, kterou jsme měli během procházení ruinami. V celém objektu byli kromě nás pouze vojáci, kteří nás samozřejmě nezapomněli několikrát zkontrolovat.

V Djemile jsme si dali výborný oběd a následovala cesta do Constantine. Jedná se o třetí největší Alžírské město s velmi dlouhou historií.  Bylo založené Féničany a během své existence bylo několikrát zničeno válkami a následně opět obnoveno. Constantine je unikátní zejména díky své strategické poloze. Stojí na vysoké skále, která je ze tří stran obklopena hlubokým kaňonem.

V současné době spojuje oba břehy kaňonu celkem pět mostů a na hraně příkrých srázů  balancují několikapatrové budovy. Okamžitě jsme toto město překřtili na město výhledů. Z úzkého visutého mostu se nám nabízel dechberoucí pohled do sto metrů hluboké propasti. Pro ubytování v Constantine doporučuji Ibis Constantine, který je kousek od starého centra.

Další den jsme měli v plánu dojet do města Biskra, které bývá často nazýváno jako brána na Saharu. Bylo založeno Římany, ale žádné památky se do dnešní doby nedochovaly. Cestou jsme plánovali navštívit národní park Belezma, naneštěstí se nám přihodila nemilá událost. Náš kamarád Vítek omylem šlápl do otevřeného kanálu a ošklivě si zvrtnul kotník.

Během cesty jsme sledovali jak postupně ubývá vegetace a naopak přibývá policejních a vojenských strážnic. Poušť byla spíš kamenitá, ale i tak jsme zastavili u jedné úžasné scenérie, abychom udělali pár snímků. Bohužel jsme zrovna stáli asi 200 metrů před jedním checkpointem. Tentokrát nás vyslýchali o něco déle než předtím. Vojáci vůbec nedokázali pochopit, co v jejich zemi děláme a co si na té pusté pláni můžeme fotit. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme turisté a takovouhle krajinu doma nemáme a proto je pro nás zajímavá. Bez znalosti francouzštiny to šlo opravdu těžko. Nakonec jejich velitel usoudil, že nás pustí, protože si s námi jednoduše nevěděl rady.

Do Biskry jsme dorazili  pozdních hodinách a jediné na co jsme měli pomyšlení byla postel. Ubytovali jsme se v hotelu Diab, kde jsme si pronajali dvoulůžkový pokoj se snídaní za 580 Kč.

Poslední den nás čekal nejdelší úsek cesty, což znamenalo ujet 500 km do hlavního města Alžír po okraji Sahary. Krajina byla neskutečně fotogenická, plná oranžových skal, lemovaná koryty vyschlých řek, datlovými háji a překvapivě i skleníky s rajčaty a bramborami. Mezi tím se vlnila silnice, která byla v tak skvělém stavu, že bychom si o ní v Čechách mohli nechat jen zdát.

Do hlavního města jsme dorazili až po setmění. Přesto jsme všichni měli pocit, jako bychom se ocitli někde ve Francii, přesněji jako někde v Marseille. Široké ulice byly lemované palmami a v centru stály činžovní budovy s roletami v oknech.

Poté, co jsme se ubytovali v hotelu Samir, jsme se vydali na obhlídku města. Přestože byl pátek večer, centrum bylo celkem vylidněné. Čekali jsme nějaké otevřené restaurace a obchody, ale našli jsme jen pár stánků s kebabem nebo pizzou do ruky. Presto jsme došli až na náměstí Place de la Grande Poste, kde jsme mohli obdivovat výhled na osvětlený přístav a krásnou historickou budovu pošty.

V den odjezdu nám zbývalo už jen pár hodin do odletu a tak jsme se rozhodli zbylý čas využít na krátkou prohlídku města. Zaujal nas nádherný kostel Basilique Notre Dame d’Afrique, který byl postaven v 19. století. Stojí na výběžku, ze kterého je nádherný výhled na širé moře. Bylo trochu zvláštní obdivovat takový krásný křesťanský svatostánek v muslimské zemi.

Ještě cestou na letiště jsme zastavili u památníku Maqa Echahid, připomínajícího alžírské války za nezávislost. Pocta všem mučedníkům je postavena na východní straně města na kopci, odkud je krásný výhled téměř na celý Alžír.

Přečtěte si také : 7 důvodů proč si zamilovat Omán