Mezi indiány na plovoucí ostrovy Titicaca s Findlocaltrips

Jezero Titicaca se nachází na hranici mezi Peru a Bolívii. Na jeho ostrovech žijí domorodí obyvatelé, kteří mluví různými jazyky a vyznávají odlišná náboženství. Mezi nejzajímavější patří kmen Uros, který si na jezeře postavil své vlastní plovoucí ostrovy, na kterých jeho obyvatelé žijí již po celá staletí. My jsme měli možnost se vypravit mezi ně a tyto umělé ostrovy spatřit na vlastní oči.

Titicaca patří svojí rozlohou mezi největší jezero v celé Jižní Americe a zároveň nejvýše položené splavné jezero na světě. Leží v nadmořské výšce neuvěřitelných 3800 m.n.m. Je tektonického původu a místní obyvatelé dokonce tvrdí, že je bezedné. V jezeře se nachází spousta větších, či menších ostrůvků, na kterých žijí domorodí obyvatelé obvykle velmi tradičním způsobem života. Teplota jezera se pohybuje okolo 10 °C, takže výrazně otepluje pevninu, která by jinak v této nadmořské výšce byla mnohem chladnější. Místní tu tak mohou pěstovat brambory, ječmen a kukuřici. Nejzajímavější je kmen Uros, který si postavil své vlastní plovoucí ostrovy přímo na jezeře.

Plavba po jezeře Titicaca

My jsme se na plavbu po jezeře a návštěvu místních obyvatel vypravili se společností Findlocaltrips, která zajišťuje výlety téměř po celé Jižní Americe. Stejně jako booking, fungují stránky společnosti jako vyhledávač různých cestovních agentur, které nabízejí různé výlety. Stačí do jejich vyhledávače napsat lokalitu a již vám stránka zobrazí několik nabídek, které jsou k dispozici. Jednotlivé aktivity jsou hodnoceny samotnými uživateli, takže si můžete podle jejich hodnocení jednoduše vybrat.

Naše loď, kterou jsme se přepravovali mezi ostrovy

Náš dvoudenní výlet zahrnoval návštěvu plovoucích ostrovů Uros a také poznání místní kultury a domorodých obyvatel na ostrovech Amantani a Taquile. Na ostrově Amantani jsme přenocovali v domečku u místních obyvatel, protože na ostrově nejsou žádné hotely ani jiný způsob ubytování. Pro nás tohle byla asi nejsilnější zkušenost, jelikož jsme mohli nahlédnout do života lidí, kteří obývají ostrovy uprostřed tak velkého jezera.

Místní používají k přepravě barevné lodě z rákosu

Pokud chcete výlet na ostrovy absolvovat, pak je nezbytné se dopravit do městečka Puno, které bylo postaveno přímo na březích jezera Titicaca. Odtud se organizují veškeré výlety po jezeře. Nás vyzvedlo auto časně ráno u našeho hotelu a odvezlo nás přímo do přístavu. Tam se nám představil náš průvodce Roger, který nám hned padl do oka. Jakmile jsme se nalodili, Roger nám ihned pověděl, co nás čeká.

Plovoucí ostrovy z rákosu

Po hodince plavby jsme se přiblížili k plovoucím ostrůvkům, kterých bylo snad několik desítek. Místní ženy nás vesele přivítaly, oděny v barevný kroj. Jakmile jsme se ocitli na ostrově, ovanula nás příjemná vůně slámy. Roger nám vysvětlil, že místní kmen Uros kdysi obýval úrodné pobřeží jezera Titicaca, kde se živil rybolovem a chovem dobytka. Během Španělské kolonizace se lidé snažili utéct od násilného pokřesťanštění a tak se uchýlili přímo na jezero. K jejich štěstí, jezero bylo pokryto rákosem, který se nazývá totora. Kořeny této rostliny jsou mohutné a plavou přímo pod hladinou.

Místní nám ukazovali jak probíhá stavba ostrova

Roger nám spolu s náčelníkem ukázal, jak se takový ostrov z plovoucí rostliny staví. Místní nejprve posekají rákos, který z kořenů vyrůstá a připraví si kořeny rostlin tak, aby tvořila půdu pod nohama. Posekaný rákos poté kladou na kořeny a tím tak podloží ještě víc zpevní. Pak už jen zbývá postavit domy, ve kterých mohou místní bydlet. Samozřejmě, také z rákosu. Jelikož kořeny zespoda tlejí, je nutné ostrov neustále vrstvit novým a novým rákosem. Takto lze na plovoucím ostrůvku žít až 10 let, než je potřeba si postavit nový domov.

Romantické rákosové domky obyvatel Uros

Průvodce Roger nám také ukázal, co místní obyvatelé jí a čím se živí. Dokonce jsme mohli nakouknout i do jejich domečků. Za malý příplatek nás svezli jejich typicky zbarvenou lodí na jejich hlavní ostrov. Tady jsme dostali razítko do pasu, že jsme navštívili plovoucí ostrovy kmene Uros.

Razítko do pasu

Návštěva místních obyvatel na ostrově Amantani

Ale to už se pomalu blížilo poledne a my před sebou měli ještě dlouhou cestu, tentokrát k opravdovému ostrovu Amantani. Cesta trvala zhruba tři hodiny a my už se těšili na vydatný oběd u místních. Jakmile jsme dorazili ke břehu, přivítala nás naše rodina, u které jsme měli přenocovat. Spolu se dvěma mladými Němci jsme se vypravili k jejich domečku. Postarší pár obýval dvoupatrový domek, kde jsme na přespání dostali útulnou komůrku hned v podkroví. A už nás paní máma volala k obědu. Hned se nás zmocnil pocit, jako bychom se ocitli o několik staletí zpátky.

Bydlení u místních bylo velmi působivé

Oběd se podával v oddělené místnosti, kde paní domu vařila na otevřeném ohni. Dostali jsme vydatnou polévku a pak se podával hlavní chod. Náš průvodce nás upozornil, že i když místní na ostrově chovají dobytek, jsou přísnými vegetariány. Proto nás nepřekvapilo, že jsme k obědu dostali několik různých druhů brambor, sýr, zeleninu a rýži. Přesto jsme si velmi pochutnali.

Naše skromná večeře, na které jsme si pochutnali

Posvátný chrám Pachatata

Po obědě jsme se vypravili s naší skupinou k jednomu z chrámů na ostrově. Roger nám vysvětlil, že místní vyznávají staré Incké náboženství a dokonce hovoří jazykem starých Inků – kečuánštinou. Jejich víra je zaměřená na uctívání matky země a vody. Vzhledem k tomu, že ostrov má dva vrcholy, na každém z nich byl vybudovaný chrám. Jeden byl zasvěcen Pachamama (matce zemi) a druhý Pachatata (otci zemi). Vypravili jsme se tedy k vrcholu Pachatata, který se nachází v nadmořské výšce 4 200 m.n.m. Výstup nebyl zcela snadný, ale nakonec jsme byli odměněni nádherným výhledem na jezero a na zasněžené Andské vrcholy. Z chrámu toho nezbylo téměř nic, ale to nám nevadilo. Užívali jsme si výhled na všechny strany a čekali na kouzelný západ slunce. Když se setmělo, vrátili jsme se zpátky do našeho domečku. K večeři se podávala polévka a jakási bramborovo-zeleninová směs s rýží.

Brána vedoucí do chrámu Pachatata a výhled na západ slunce

Na indiánskou party jedině v místním kroji

Po jídle přišla teprve ta hlavní zábava. Paní máma nám přinesla místní kroj a pečlivě nás do něj ustrojila. Muži dostali pletená ponča a ženy si oblékly barevné sukně a haleny. Přece jsme nemohli vyrazit na místní party v našem západním oblečení. Když jsme dorazili na místo, zábava již byla v plném proudu. Na baru se prodávalo pivo a nikdo se nenechal zahanbit a všichni si museli zatančit na místní folklor. Nicméně posuďte sami.

Cesta na ostrov Taquile

Ráno se podávala snídaně v podobě palačinek s marmeládou. Akorát jsme se stihli s místními rozloučit a obdarovat je pár drobnostmi. Cesta na druhý ostrov utekla poměrně rychle. Opět jiný ostrov, jiný kroj a jiné zvyky. Až jsme z toho všeho byli celí popletení. S naší skupinkou jsme se vydali na procházku kolem ostrova, navštívili jsme místní trh a náměstí. Roger nám vysvětlil, že na ostrově je několik restaurací pro turisty a že ve všech vaří stejné jídlo. Proto obchází s každou skupinkou jednu restauraci po druhé, aby to bylo prý spravedlivé. Tentokrát nás zavedl do restaurace se zahrádkou, odkud jsme měli kouzelný výhled na celé jezero. Skoro jsme nemohli uvěřit tomu, že rozlehlá vodní plocha je pouze jezero, a ne oceán.

Večeře v restaurací s krásnou vyhlídkou

Roger začal vyprávět o kmenech, kteří obývají tento ostrov. Vysvětlil nám, že nošení krojů zde má velmi důležitý význam. Podle oblečení poznáte, zda je muž či žena svobodná nebo vdaná, ale také smutná, či veselá. Poté nám ukázal jednu zázračnou bylinku, kterou místní používají jako přírodní šampon. Vysvětlil nám, že to je také důvod, proč nikdo na ostrovech nemá žádné šedivé vlasy. Jen škoda, že tato rostlina neroste u nás v Evropě.

Po zajímavém výkladu přišel čas oběda. Podávala se polévka a na výběr byla ryba nebo omeleta. Místní na tomto ostrově totiž nejsou vegetariáni. No, už jsme se v tom trochu ztráceli. Oba jsme si dali rybu, která byla tak výborná, že by se za ni nemusela stydět žádná restaurace s Michelinskou hvězdou.

Pstruh byl velmi dobře připraven

Zpátky na pevninu

Po jídle nás čekala dlouhá několikahodinová cesta lodí ke břehu. Do městečka Puno jsme dorazili zhruba okolo třetí hodiny a transport nás dopravil zpět do našeho hotelu. Tento dvoudenní výlet pro nás byl neuvěřitelně kulturně obohacující. Líbilo se nám, jak vedle sebe lidé dokážou pokojně žít, i když jsou zcela jiného vyznání nebo úplně jiné kultury. Zdá se, že se máme ještě hodně co učit.